Václav Černý (26. 3. 1905 - 2. 7. 1987)

Český literární kritik, historik a teoretik, překladatel a editor.


 
Václav Černý se narodil v Jizbici u Náchoda. Pocházel z rodiny pedagoga a literárního historika Václava Černého. Po studiích na reálném gymnáziu v Náchodě a na lyceu Carnot ve francouzském Dijonu (baccalauréat v roce 1924) studoval na univerzitě v Praze obor čeština-francouzština (doktorát 1929). Po krátkém působení v Brně se stal sekretářem Institutu d'Etudes Slaves v Ženevě (1931-1936). Po návratu do Prahy byl jmenován docentem románských literatur na Univerzitě Karlově a od roku 1938 profesorem Masarykovy univerzity v Brně. Po uzavření vysokých škol působil v letech 1939-1944 na gymnáziu v Praze.

Publikovat začal již v roce 1927 studií Ideové kořeny současného umění, v níž analyzoval vliv Bergsonovy filosofie v literatuře. Významná byla stať Esej o básnickém baroku (1937), která odpovídala dalšímu duchovnímu směřování Černého - hledání absolutních mravních hodnot, jimiž je umělec zavázán svému talentu i dílu.

Během okupace se Černý aktivně účastnil protinacistického odboje. V roce 1944 byl uvězněn na Pankráci a osvobodilo ho až pražské povstání. Okamžitě se zapojil do práce v České národní radě - budoucnost Československa spatřoval sice v socialismu, ale ten mu nepředstavoval totalitní model stalinistického Ruska. Polemickou platformou se stal Kritický měsíčník, který Černý založil již před válkou, ale za okupace nesměl vycházet. Z diskusí o další podobu národního směřování vznikl soubor statí a polemik Boje a směry socialistické kultury (1946). Ve studiích Osobnost, tvorba a boj (1947) pak Černý obhajoval nenahraditelnou roli tvůrčí a svobodné osobnosti, hájící především mravní poselství umění. V té době také obrací svůj zájem k literatuře a filosofii existencialismu a nalézá jeho českou obdobu v tvorbě mladých básníků kolem J. Ortena. Výsledkem jsou přednášky shrnuté do sborníku První sešit o existencialismu, jehož pokračování Druhý sešit o existencialismu již po únorovém převratu nemohlo být vydáno (čtenáři se ho dočkali až roku 1992).

Václav Černý se logicky dostal do konfliktu s nastupující totalitní mocí a roku 1951 byl nucen odejít z pražské filosofické fakulty, kde byl od června 1945 profesorem obecné a komparativní literatury. V roce 1953 byl dokonce několik měsíců vězněn, k procesu však nedošlo. Roku 1954 sice nastoupil do Akademie věd, avšak na místa, která zdaleka neodpovídala jeho schopnostem a erudici. Přesto v ústraní i nadále připravoval významné vědecké práce: jednak z oblasti starší evropské literatury (Lid a literatura ve středověku, zvláště v románských zemích, 1958; Stredoveká dráma, 1964), ze starší české literatury (Staročeská milostná lyrika, 1948; Mastičkář, 1955) a studie Jaroslav Seifert: Náčrt k portrétu (1954) a Knížka o Babičce (1963, Toronto 1984). V roce 1963 vydal Calderónovu hru El gran duque de Gandia, jejíž rukopis objevil v zámecké knihovně v Mladé Vožici.

Teprve ve druhé polovině 60. let mohl znovu publikovat a v roce 1968 dokonce opět přednášet na univerzitě. Na sklonku 60. let uveřejnil dvě významné práce: Studie a eseje z moderní světové literatury (1969) a Studie ze starší světové literatury (1969). Své názory na funkci literární kritiky shrnul v knížce Co je kritika, co není a k čemu je na světě (1968). Po roce 1968 se však opět stal terčem nenávistné kampaně normalizační propagandy. Roku 1970 byl z profesorského místa propuštěn a bylo mu prakticky znemožněno veřejně vyslovit své názory.

V sedmdesátých letech se Černý soustředil na psaní svých Pamětí, jež představují jeden ze základních, byť výrazně subjektivních pramenů pro poznání naší národní existence ve 20. století. V prvním díle (samizdat 1978, Brno 1994) zachytil svá studentská léta ve francouzském Dijonu, okupační dobu ztvárnil v díle nazvaném Pláč koruny české (samizdat 1976, Toronto 1977, Brno 1993) a období 1945-1972 ve 3. dílu (Toronto, 1983, Brno 1992), jenž obsahuje nekompromisní soud nad úpadkem českého národního charakteru. Obecně se k němu pak vyjádřil v eseji O povaze české kultury (samizdat 1975, Brno 1991). I v posledních desetiletích svého života, kdy se neváhal svou autoritou připojit k iniciativě Charty 77, nepřestal Černý sledovat soudobou literární produkci - dokladem jsou statě Z nových kritických studií (1974) či analýza Za hádankami Bohumila Hrabala (1976). Černý zemřel v roce 1987 v Praze.

Václav Černý (Dílo)

Osobnost V. Černého patří bezesporu ke klíčovým zjevům české duchovní kultury tohoto století. Jde zřejmě po Šaldovi o nejvýznamnějšího uměleckého kritika s mohutným rozhledem po celé šíři světové (především románské) kultury, jehož osud, přinášející mu prakticky od čtyřicátých let stálé ústrky a vylučování z řad domácí kultury, charakterizuje úděl nekonformního vzdělance tohoto věku. Reprezentativní výbor z Černého kritické a esejistické tvorby vyšel v dvoudílné knize Tvorba a osobnost (1992, 1993).

J. Peňás


 
Churaň, Milan: Kdo byl kdo v našich dějinách ve 20. století, Libri, Praha 1998

Kolektiv předních historiků (M. Churaň, T. Pasák, L. Niklíček), doplněný o odborníky z dalších oborů (T. Volek - hudba, P. Vlček - výtvarné umění, J. Pömerl - divadlo ad.), připravil na české poměry neobvyklou, esejisticky psanou encyklopedii osobností ze všech oborů. Více než 1 200 hesel-medailónků doprovází dalších dva tisíce osob s malým encyklopedickým heslem v rejstříku. Druhé vydání tohoto úspěšného titulu tentokrát doprovází i na 300 portrétních fotografií, doplněné a rozšířené tabulky (prezidenti, předsedové vlád, složení vlád od roku 1918 do 1992, přehled arcibiskupů a biskupů aj.) a vyšlo ve dvou dílech.

Vázané, rok vydání 1998, 467 stran (ISBN 80-85983-44-3) a 482 stran (ISBN 80-85983-64-8)