Friedrich Engels (28. 11. 1820 - 5. 8. 1895)

Německý filosof, sociolog a ekonom.


 
Engels - učitel a vůdce světového proletariátu - se narodil v Porýní v Prusku, v rodině despotického a nábožensky založeného majitele textilní továrny. Již ve škole se projevoval jako neobyčejně nadaný a talentovaný jinoch, s velkým zájmem o literaturu, umění, hudbu a studium jazyků - již jako mladý muž dokázal číst ve více než 20 jazycích. Psal básně a zároveň vynikal tělesnou zdatností a pohyblivostí. Záliba ve sportu a tělocviku zůstala Engelsovi po celý život. Přes své studijní schopnosti musel na otcovo naléhání v září roku 1837 vystoupit z gymnasia, aniž by dokončil poslední třídu, a vzdát se dalšího studia. Engelsův otec totiž svému prvorozenému synovi určil kariéru obchodníka a chtěl jej v obchodě zaučit. Proto jej poslal na praxi k velké obchodní firmě do Brém.

Mladého Engelse práce v kanceláři a perspektiva obchodníka nelákala a proto se intenzivně věnoval samostudiu. Pozorování života lidu, jeho slovy: "plebsu, jenž nic nemá, ale jenž představuje to nejlepší co může mít král ve svém státě" a četba mnoha anglických, holandských aj. novin a knih, to všechno prohlubovalo Engelsův kritický poměr k prostředí v němž se narodil. K názorům a předsudkům obchodníků a páterů, mezi nimiž vyrůstal. Navždy se rozešel i s vírou, světovým názorem, svých předků.

Na podzim roku 1841, když se Engels stal jednoročním dobrovolníkem u dělostřelectva v Berlíně, navštěvoval ve volném čase, jako mimořádný posluchač, berlínskou univerzitu, kde se zajímal především o přednášky z filosofie. Zde se i sblížil s kroužkem levého křídla mladohegelovců, mezi něž, ještě krátce před Engelsovým příjezdem chodíval i K. Marx.

Pokud jde o Engelsovy teoretické začátky, připomeňme, že jako jednadvacetiletý, ve druhé polovině roku 1841 a počátkem roku 1842, tedy v době, kdy pruská vláda zahájila tažení proti Hegelově filosofii, aby se vypořádala s hegelovstvím v jeho vlastní, tj. filosofické sféře, byl na berlínskou univerzitu pozván F. W. Schelling, který přešel do tábora feudálně monarchistické reakce. Engels, který chodil na jeho přednášky si plně uvědomoval reakční charakter Schellingových vystoupení, jeho iracionalistické a mystické "filosofie zjevení". Proto napsal, i když ještě z pozic Hegelova dialektického idealismu, interpretovaného v mladohegelovském, revolučně-demokratickém, duchu, tři studie zaměřené proti Schellingově reakční, iracionalistické a mystické filosofii: "Schelling o Hegelovi", "Schelling a zjevení", "Schelling - filosof v Kristu". Zároveň také kritizoval Hegela, za konzervativní závěry a rozpory v jeho idealistickém filosofickém systému a dialektice. Takové, obdobné jako u Marxe, který začal s kritikou daných poměrů rovněž na půdě filosofie, byly Engelsovy teoretické začátky.

Po skončení vojenské služby v říjnu 1842 odcestoval Engels pracovně do Anglie, kde prožil jedenadvacet měsíců. Tato doba měla pro něj stejně velký význam jako pro Marxe jeho tehdejší roční pobyt v Paříži. Oba vzešli ze školy německé klasické filosofie a v zahraničí, v rozdílných zemích, dospěli k stejným závěrům. Zatím co si K. Marx ujasňoval boje a směřování své doby na základě studia podstaty a souvislostí Francouzské revoluce, porozuměl jim Engels na základě studia ekonomických procesů a souvislostí, poznáním úlohy anglického průmyslu.

Výsledkem Engelsova studia nejen všeho toho co bylo o životním postavení anglické dělnické třídy do té doby napsáno, ale především jejího praktického života, ve středisku anglického průmyslu, v Manchesteru, její nezměrné dřiny a bídy, byl nejprve článek Situace dělnické třídy v Anglii. Následně to byla jeho první skutečně ekonomická práce - Nástin kritiky politické ekonomie, která byla pro K. Marxe, jenž ji označil za "geniální nástin kritiky ekonomických kategorií", inspirativní. Tato práce svědčí o definitivním Engelsově přechodu od idealismu k dialektickému a historickému materialismu a od revolučního demokratismu ke komunismu, i když místy kritika buržoazní společnosti stále ještě vycházela z abstraktních principů všelidské morálky a humanity, "etického" komunismu.

O svém podílu na spoluobjevení, v té době, dialekticko-materialistického pojetí dějin, napsal Engels ve stati K dějinám Svazu komunistů, toto: "Za svého pobytu v Manchesteru mi přímo uhodilo do očí, že ekonomická fakta, která v dosavadním dějepisectví nemají vůbec žádný nebo jen podřadný význam, jsou - alespoň v moderním světě - rozhodující historickou silou, že jsou základem, z něhož vznikají dnešní třídní protiklady, že tyto třídní protiklady v zemích, kde se zásluhou velkého průmyslu plně vyvinuly, tedy zejména v Anglii, jsou opět základem, z něhož vyrůstají politické strany, boje stran, a tím i celé politické dějiny. Marx nejenže dospěl k témuž názoru, nýbrž jej také v Deutsch-Franzosische Jahrbucher (roku 1844) už zevšeobecnil v tom smyslu, že tedy politika a její dějiny je nutno vysvětlovat z ekonomických vztahů a jejich vývoje, a ne naopak."

Vyvrcholením uvedených Engelsových studií byla jeho kniha Postavení dělnické třídy v Anglii, vydaná v roce 1845. V ní, slovy V. I. Lenina, Engels jako "první prohlásil, že proletariát není jen trpící třídou, ale že právě hanebné hospodářské postavení, v němž žije, jej nezadržitelně žene kupředu a nutí bojovat za své konečné osvobození. A bojující proletariát si pomůže sám. Politické hnutí dělnické třídy přivede dělníky nevyhnutelně k poznání, že jediným východiskem pro ně je socialismus. Ovšem socialismus bude silou teprve tehdy, až se stane cílem politického boje dělnické třídy. To jsou základní myšlenky Engelsovy knihy o postavení dělnické třídy v Anglii, myšlenky, které si nyní osvojil všechen myslící a bojující proletariát, které však tehdy byly naprosto nové. Tato kniha byla hroznou obžalobou kapitalismu a buržoazie."

Utvrzení a bohaté rozvinutí Engelsovy nové, dialekticko materialistické a vědecko komunistické pozice, je spojeno s přátelskou, soudružskou a nepřetržitou, celoživotní spoluprácí s Karlem Marxem. Tato spolupráce započala v létě roku 1844 po jejich desetidenním setkání v Paříži, kde K. Marx začal společně s Arnoldem Rugem vydávat Německo-francouzské ročenky, v nichž byl publikován i Engelsův vzpomenutý Nástin kritiky politické ekonomie. O tomto setkání Engels napsal: "Když jsem v létě 1844 navštívil Marxe v Paříži, ukázalo se, že se naprosto shodujeme ve všech teoretických oblastech, a od té doby se datuje naše společná práce."

K prvým společným pracím v nichž dále a do hloubky Marx s Engelsem rozvíjeli svůj nový, jimi vytvořený, vědecký světový názor - marxismus, paří Svatá rodina, Německá ideologie a zejména Manifest komunistické strany, ve kterém byl předložen, slovy V. I. Lenina, "již ucelený, soustavný, až dosud nejlepší výklad tohoto učení." V jiném článku V. I. Lenin zdůraznil, že v Manifestu "je s geniální jasností a působivostí podán nový světový názor, důsledný materialismus, zahrnující i oblast společenského života, dále dialektika jako nejvšestrannější a nejhlubší učení o vývoji, teorii třídního boje a světodějného revolučního poslání proletariátu, tvůrce nové, komunistické společnosti." Manifest tedy představuje vědecké zdůvodnění historické a zákonité nevyhnutelnosti zániku kapitalismu a jeho nahrazení - po proletářské revoluci a "zorganizovaní proletariátu v panující třídu" - novou, komunistickou beztřídní společnost.

Je třeba připomenout a zdůraznit, že Engels měl na napsání Manifestu velkou, s K. Marxem rovnocennou, zásluhu. Byl to on, kdo poté, co musel ostře zkritizovat návrh dokumentu předložený londýnským ÚV Svazu komunistů, napsal (prosinec 1847 - leden 1848), jako předběžný nástin programu - Manifestu, text otázek a odpovědí pod názvem Zásady komunismu. Z uvedených otázek pro ilustraci připomínám: Co je komunismus? Co je proletariát? Jak vznikl? Čím se liší proletář od otroka, nevolníka, manufakturního dělníka? Jaké byly nejbližší důsledky průmyslové revoluce a rozdělení společnosti na buržoy a proletáře? Co vyplývá z opakujících se obchodních krizí? Jaký musí být nový společenský řád? Bylo možné zrušit soukromé vlastnictví dříve a bude jej možné zrušit pokojnou cestou, naráz? Jaký bude průběh revoluce? Jak se liší komunisté od socialistů?

K zajímavé (a v pokontrarevolučních letech oživlé) otázce, z Engelsova textu, patří otázka: zda může k revoluci proletariátu dojít jen v jedné zemi? Engels vycházeje ze situace předmonopolistického kapitalismu, kdy jeho vývoj neprobíhal ještě výrazně nerovnoměrně, jako za imperialismu, dospěl k tehdy správnému závěru, když odpověděl: "Ne". Neboť velký "průmysl už tím, že vytvořil světový trh, tak spojil všechny národy na zemi, zejména civilizované, že každý národ závisí na tom, co se děje u druhého. Kromě toho velký průmysl tak vyrovnal společenský vývoj ve všech civilizovaných zemích, že se ve všech těchto zemích buržoazie a proletariát staly dvěma rozhodujícími třídami společnosti a boj mezi nimi hlavním bojem doby. Komunistická revoluce nebude tedy jen národní revolucí, nýbrž bude probíhat současně ve všech civilizovaných zemích, tj. přinejmenším v Anglii, v Americe, ve Francii a v Německu."

Jestliže za Marxova života dělal Engels vše co bylo v lidských silách, aby svému příteli a jeho géniu umožnil pracovat, především napsat "Kapitál", pak po jeho smrti bez rozmýšlení zanechal své vlastní vědecké práce a zbytek života věnoval dokončení práce na Marxově "Kapitálu" a jeho vydání. Pro ilustraci uveďme, že Engels se stále obával, že toto své skutečně historické poslání, nedokáže splnit. Neboť když začal na druhém dílu pracovat bylo mu 63 let. A připravit jen třetí díl pro tisk mu trvalo téměř 10 let. Proto mohl V. I. Lenin napsat, že "vydáním II. a III. dílu "Kapitálu" zbudoval Engels svému geniálnímu příteli monumentální pomník, na nějž mimoděk vytesal své vlastní jméno. Opravdu, tyto dva díly "Kapitálu" jsou prací dvou: Marxe a Engelse." Engelsova práce především na III. dílu Kapitálu jej přiměla k tomu, aby pozorně sledoval všechny podstatnější přeměny v kapitalistické ekonomice. Své poznatky zachytil nejen v poznámkách a doplňcích k Marxovu rukopisu, ale také v celé řadě dalších prací a odborných článků. Tak doplnil Marxovu teorii politické ekonomie kapitalismu. Engels odhalil, že rozhodující tendencí vývoje kapitalismu na sklonku minulého století bylo vytváření monopolů, příchod monopolistického kapitalismu, tedy imperialismu.

Engels kromě uvedeného měl ještě mnoho jiné práce, neboť musel kromě redakce anglického překladu prvního dílu "Kapitálu", kterou dokončil roku 1886 připravit řadu vydání a překladů jiných Marxových prací jako např. Bída filosofie, Osmnáctý brumaire Ludvíka Bonaparta, Občanská válka ve Francii, Třídní boje ve Francii aj. a rovněž nová vydání svých prací, k nimž musel napsat ještě předmluvy. Nemluvě o celé řadě zajímavých a významných dopisů jako např. P. Ernstovi, J. Blochovi, F. Mehringovi a H. Starkenburgovi, v nichž vystupoval proti vulgarizátorům historického materialismu, kteří tvrdili, že ekonomický činitel je prý jedinou aktivní příčinou v historickém procesu a činitelé nadstavby jen pasivním důsledkem, nechápali jejich dialektiku atd.

Za 12 let, o které přežil K. Marxe, napsal Engels ještě velké množství článků a vydal dvě knihy - Původ rodiny, soukromého vlastnictví a státu (1884), v níž mj. dokázal, že soukromé vlastnictví, společenské třídy a stát neexistovaly vždy, ale vznikly až na určitém historickém stupni vývoje, že stát v rukou vykořisťovatelských tříd je vždy jen nástrojem jejich ekonomické a tím i politické moci, a že tyto třídy a stát tak jako nutně a zákonitě vznikly, tak i zaniknou. Druhou, již vzpomenutou, vynikající knihou F. Engelse je Ludvík Feuerbach a vyústění německé klasické filosofie (1888), v níž populární formou objasnil zdroje vzniku a rozvoje marxistické filosofie.

Závěrem zdůrazněme, že Engels vedle své obrovské teoretické a propagandistické práce vykonal společně s K. Marxem stejně obrovskou, ne-li větší prakticko politickou, organizátorskou práci a to jako vůdce mezinárodního proletariátu, když se zásadním způsobem podílel na vzniku a činnosti I. i II. Internacionály. Vedl přitom nemilosrdný boj i proti oportunismu v dělnických stranách, odhaloval a ostře kritizoval jejich chyby atd. "Po smrti Marxově", jak napsal V. I. Lenin, "zůstal Engels sám dále rádcem a vůdcem evropských socialistů. K němu se obraceli o radu a pokyny. Ti všichni čerpali z bohaté studnice vědomostí a zkušeností starého Engelse."

Friedrich Engels (Dílo)

Engels patřil k nejvzdělanějším mužům své doby. Byl univerzálně talentovaným a plodným myslitelem, vědcem a to nejen na půdě společenských věd, ale i ve sféře věd přírodních. Nebyl jen filosofem, politickým ekonomem, sociologem a politologem. Jeho teoretický přístup, tak jako i Marxův, byl univerzální, interdisciplinární a z teoreticko-metodologického hlediska vždy filosofický - důsledně dialekticko materialistický. Marxistická, dialekticko materialistická filosofie světonázorově a metodologicky prostupuje všemi jeho pracemi. Engels však věnoval velkou pozornost jak jejímu výkladu, tak i rozvoji. Vycházel z toho, že nejen filosofie historického materialismu, dialekticko materialistické pojetí dějin, ale i dialektický materialismus, musí být rozvíjeny na základě zobecňování nejnovějších poznatků ve vývoji přírodních a společenských věd. A naopak, přírodní a společenské vědy se mohou plodně vyvíjet pouze na základě dialektického a historického materialismu.

Z filosofického hlediska k nejvýznamnějším Engelsovým pracím patří především celý první oddíl - "Filosofie" z Anti-Dühringa, Dialektika přírody a Ludvík Feuerbach a vyústění klasické německé filosofie.

V knize Anti-Dühring, Engels, z iniciativy K. Marxe a za jeho aktivní podpory, energicky vystoupil proti antimarxisticky zaměřené maloburžoazní ideologii E. Dühringa, která měla podle jeho halasného prohlášení způsobit naprostý převrat ve filosofii, v politické ekonomii a v socialismu. Ve skutečnosti šlo o eklektickou směsici nejrůznějších, vulgárně materialistických, idealistických, pozitivistických, vulgárně ekonomických a pseudosocialistických názorů, které se nebezpečně rozšiřovaly v dělnickém hnutí, především pak mezi oportunisticky naladěnou sociálně demokratickou inteligencí.

Protože Dühringova "soustava" zahrnovala velmi široký okruh lidských znalostí, byl Engels nucen pojednávat o všem možném: od koncepce času a prostoru, nekonečnosti a věčnosti hmoty a pohybu až po přechodnou povahu morálních idejí, od darwinovského přirozeného výběru až po výchovu mládeže v budoucí společnosti. Byl, řečeno jeho vlastními slovy, nucen Dühringa "všude následovat a konfrontovat jeho pojetí se svými názory. Tím se negativní kritika změnila v kritiku pozitivní, polemika přerostla ve víceméně souvislý výklad dialektické metody a komunistického světového názoru, zastávaných mnou a Marxem, a to v dosti rozsáhlé řadě oborů." Tak zdrcující kritika Dühringova spekulativního "systému" umožňovala postavit proti tomuto "systému" soustavný výklad marxistického pojetí všech základních problémů filosofie, politické ekonomie a socialismu. V nekrologu Friedrich Engels V. I. Lenin napsal, že "polemický spis proti Dühringovi (v něm jsou rozebrány nejdůležitější otázky z oboru filosofie, přírodovědy a společenských věd)", je "podivuhodně obsažná a poučná kniha".

Pokud jde o filosofii - dialektický a historický materialismus, pak v Anti-Dühringovi Engels zformuloval a odůvodnil velmi závažnou tezi dialektického materialismu, že "jednota světa záleží v jeho materiálnosti". Při výkladu neoddělitelnosti hmoty a pohybu definoval pohyb jako "způsob existence hmoty" a podal dialekticko materialistickou interpretaci dalších základních atributů hmoty - prostoru a času. Dále mj. jasně vymezil předmět materialistické dialektiky jako vědy o "všeobecných zákonech pohybu a vývoje přírody, lidské společnosti a myšlení". Podal zásadní řešení vztahu mezi formální logikou a dialektikou, objasnil základní zákony dialektiky, zpracoval významný gnoseologický problém vztahu mezi absolutní a relativní pravdou a načrtl výchozí myšlenky teorie odrazu, které později V. I. Lenin, zejména v "Materialismu a empiriokriticismu", rozvinul v ucelenou teorii. Na obrovském faktickém materiálu Engels ukázal, jak použití dialekticko materialistické metody umožňuje řešit nejsložitější problémy přírodních a společenských věd. Zkoumal takové problémy jako jsou bytí, vznik a vývoj života, vztah mezi společenským bytím a společenským vědomím, základnou a nadstavbou, ekonomikou a politikou a jejich strukturu, vznik a vývoj tříd, původ a podstatu soukromého vlastnictví a státu, úlohu násilí v dějinách, vztah svobody a nutnosti, morálky a práva a mnoho dalších otázek.

V Dialektice přírody, na které pracoval již několik let před Anti-Dühringem a ke které se po jeho napsání vrátil, filosoficky zobecňuje závěry tehdejší přírodovědy a dokazuje, že v přírodě se děje vše dialekticky, a že proto jedině správnou metodou poznání přírody je materialistická dialektika. Ukázal, že rozvoj kapitalistického výrobního způsobu, jeho výrobních sil, způsobil v několika desetiletích 19. století bouřlivý rozvoj techniky a přírodních věd, zejména těch přírodovědných oborů, které byly více nebo méně přímo spojeny s potřebami výroby. Na počátku a v prvé polovině 19. století bylo totiž dosaženo četných významných objevů a úspěchů v matematice, astronomii, fyzice, chemii a biologii. Byla zjištěna nová fakta a formulovány nové zákony, vytvořeny nové hypotézy a teorie, vznikly nové vědní obory. To bylo nutné filosoficky zobecnit a rozvinout tak i samotnou filosofii, dialekticko materialistické pojetí přírody.

Cíl, který si Engels vytknul především v Dialektice přírody, formuloval v předmluvě ke druhému vydání Anti-Dühringa. Zde píše: "Šlo samozřejmě o to, abych se i v jednotlivostech přesvědčil - o čemž jsem obecně vůbec nepochyboval -, že se v přírodě ve spleti nesčetných změn uplatňují tytéž dialektické zákony pohybu, které i v dějinách ovládají zdánlivou nahodilost událostí. A konečně mi nemohlo jít o to, abych dialektické zákony vkonstruoval do přírody, ale o to, abych je v ní nalezl a abych je z ní vyložil." Přitom i zde, obdobně jako v Anti-Dühringu, rozvíjel základní teze dialektického materialismu o hmotě a pohybu, prostoru a čase a na základě forem pohybu provedl základní klasifikaci přírodních věd, "z nichž každá analyzuje jednu jednotlivou formu pohybu nebo řadu souvisících a v sebe navzájem přecházejících forem pohybu". Dále objasnil základní zákony dialektiky atd. Přechod od přírodních věd k dějinám společnosti zde tvoří Engelsova teorie o úloze práce v antropogenezi, při vzniku člověka atd. atd.

Je třeba připomenout, že Engels ve své Dialektice přírody rozhodně bojoval proti nejrůznějším nevědeckým tendencím mezi přírodovědci - proti vulgárnímu materialismu, metafyzice, idealismu a agnosticismu, proti jednostrannému empirismu a mechanismu, spiritismu a jiným vlivům náboženské ideologie.

Vynikající Engelsovou filosofickou, teoretickou prací je i Ludvík Feuerbach a vyústění německé klasické filosofie, která vyšla roku 1888. V ní populární formou objasnil, že marxistická filosofie vznikla na základě celého dosavadního vývoje filosofického myšlení a že celé dějiny filosofie jsou v podstatě bojem mezi dvěma hlavními filosofickými směry - materialismem a idealismem. Zde přitom formuloval základní filosofickou otázku o vztahu vědomí, myšlení k bytí, k přírodě a zdůraznil, že tato otázka má i svůj druhý, gnoseologický aspekt a to otázku o poznatelnosti světa. Z hlediska základního a bezprostředního zdroje vzniku marxistické filosofie ukazuje zejména na Hegelovu filosofii, jeho dialektickou metodu a Feuerbachův i když, v pojetí společnosti, nedůsledný materialismus. Jak to metaforicky vyjádřil, když napsal, že Feuerbach zůstal "jako filosof stát v půli cesty, byl dole materialista a nahoře idealista". A v neposlední řadě zde Engels pregnantně formuluje podstatnou odlišnost dějin přírody a společnosti. "V přírodě - pokud nepřihlížíme k zpětnému působení lidí na přírodu - působí na sebe jen nevědomé, slepé síly.

Naproti tomu v dějinách společnosti jsou jednajícími činiteli lidé nadaní vědomím, jednající s rozvahou,nebo pod vlivem vášní, usilující o určité cíle, nic se tu neděje bez vědomého úmyslu bez chtěného cíle." Přesto však "běh dějin je ovládán vnitřními obecnými zákony. Neboť i zde, přes vědomě chtěné cíle všech jednotlivců, na povrchu vcelku zdánlivě panuje náhoda. Chtěné se uskutečňuje jen zřídka, ve většině případů se mnohé chtěné cíle navzájem kříží a střetávají nebo jsou už předem neuskutečnitelné. Tak vedou srážky nesčetných jednotlivých vůlí a jednotlivých jednání v oblasti dějin ke stavu, který je zcela analogický stavu panujícím v nevědomé přírodě. Cíle jednání jsou chtěné, ale výsledky, které skutečně z těchto jednání vyplývají, jsou nechtěné." Zdá se, že i v "historických událostech vládne v celku nahodilost, ta je však "vždy podrobena skrytým vnitřním zákonům a jde jen o to, tyto zákony objevit", poznat. Následně Engels podává skvělý výklad otázky hybných sil, historických příčin, "které se skrývají za pohnutkami historicky jednajících lidí - ať si to uvědomují či neuvědomují." A to ani ne tak jednotlivců, jako především velkých mas, společenských tříd, kdy základem střetů mezi nimi, jejich hybnou silou jsou především, konec konců jejich odlišné "ekonomické zájmy", tedy "ekonomické příčiny". Chceme-li tedy pochopit dějinný vývoj musíme dokázat objevit ony určující, tedy materiální hybné síly, historické příčiny, které uvádějí do pohybu velké masy lidí, celé národy a třídy.


http://www.ksm.cz