Existencialismus (Úvod)

Významný filosofický směr 20. století.


Termín pochází od německého historika filosofie F. Heinemanna. Zahrnuje ovšem učení, která sice spojuje důraz na pojem existence, ale která jsou značně odlišná. Jako klasifikující pojem je proto existencialismus vágní a často i sporný (např. M. Heidegger se výslovně brání tomu, aby byla jeho filosofie označována jako existenciální). Navíc se existencialismus prolíná s příbuznými filosofickými směry: s fenomenologií, z níž metodicky vzešel, s filosofií dialogu, s antropologií či s personalismem.

Obvykle bývá existencialismus dělen na teistický a ateistický, ale ani toto hledisko není jednoznačné. Za inspirátory existencialismu jsou považováni S. Kierkegaard (důrazem na osobní prožívání skutečnosti ve stavech úzkosti, nahlédnutím lidské svobody a svou kritikou masové společnosti), F. M. Dostojevskij (evokací mezních situací a pocitů viny a odpovědnosti), F. Kafka (popisem absurdna a odcizení), z velkých filosofických nauk pak F. Nietzsche a filosofie života (W. Dilthey, H. Bergson).

Společným impulsem existencialismu byla zkušenost první světové války, v níž se člověk stal pouhou součástkou v neosobní mašinérii politických a ideových hledisek a následující rozvoj industriální společnosti s jejími negativními jevy (především odcizením), skrytými ovšem pod povrchem jejího relativního blahobytu. Na rozdíl od filosofické tradice je zde vyhrazena zásadně způsobu bytí, jakým jest lidská bytost. Nelze ji popsat racionálními kategoriemi, lze ji pouze nepřímo zakusit, respektive prosvětlit či demonstrovat. Tehdy, podaří-li se v mezních situcích evokovat zážitky, které ukazují dosavadní bezproblémově přijímaný výklad skutečnosti ve zcela jiném světle, postrádajícím navyklý smysl, a které tak odkazují na neuchopitelný horizont, radikálně nás transcendující a zároveň vyzývající k jednání.

Existence je zásadně činná, jejím údělem je sebeprojekce, volba rozhodnutí a plná odpovědnost za taková rozhodnutí. Každá racionální reflekce a hodnocení těchto činů jsou vždy až druhotné (existence předchází podstatě). Existencialismus tím vědomě útočil na esencialismus tradiční metafyziky, který ve formě otázek po "co" sugeroval odpověď vázanou na předpoklad trvalé skryté esence, popřípadě substance věcí či subjektů, jež je třeba pouze odhalit. Existence nemá žádné substanciální jádro a její analýza je možná jen z toho hlediska, "že" jest a "jak" jest (k tomuto popisu nemohou sloužit dosavadní kategorie, ale výlučně nově zaváděné existenciály).

Zvláště ve francouzském existencialismu bylo běžné uchylovat se při rozkrývání existenciálních stavů k jejich demonstraci prostřednictvím literárních zpracování, zejména divadelních her. Protože existence je původní výkon, musí být zásadně v něčem zavěšena, něčím nesena. Nemůže být jen duchovní aktivitou, ale zcela reálnou tělesnou činností uprostřed věcí, s druhými lidmi, tedy ve světě. Existence je bytostně světská. Vázána na konkrétní situace (vrženost) prokazuje existence svou časovost a tedy i neopakovatelnost a konečnost.

Existencialismus (Představitelé)

Po spíše esejisticky pojatých reflexích G. Marcela byl prvním představitelem existencialismu K. Jaspers. Největší popularity však dosáhl existencialismus po druhé světové válce zásluhou francouzských myslitelů J.-P. Sartra a A. Camuse. Stal se téměř módní záležitostí a politicky zasáhl mladé evropské intelektuály. Mezi další filosofy, ovlivněné existencialismem patří M. Buber, N. Abbagnano, J. Wahl, M. de Unamuno, L. Šestov, N. Berďajev, O. F. Bollnow a M. Merleau-Ponty. Některé náměty existencialismu rozvíjeli i křesťanští myslitelé R. Guardini, M. Müller, E. Przywara, G. Siewerth, K. Barth, E. Brunner a P. Tillich.

I. Blecha


 
Horyna, Břetislav: Filosofický slovník, Nakladatelství Olomouc, Olomouc 1998

Podstatně přepracované a téměř o čtvrtinu hesel rozšířené druhé vydání vzniklo na základě příznivých ohlasů a zájmu veřejnosti o tento titul. Na díle se podílel kolektiv autorů filosofické fakulty UP v Olomouci (B. Horyna, J. Štěpán, I. Blecha, P. Šaradín) společně s řadou kolegů z jiných filosofických pracovišť, odborníci z dalších vědeckých oborů, recenzenti a přátelé ze zahraničí. Nová publikace usiluje o odstranění nedostatků v původním textu a jeho zpřesnění. Struktura slovníku respektuje výchozí členění na hesla předmětná a jmenná, upravuje koncepci slovníku tím, že ke jmenným heslům zpravidla připojuje širší bibliografické údaje. Vedle těchto změn zvyšuje hodnotu knihy uvedení výběrové překladové bibliografie a nové grafické řešení hesel.

Vázané, rok vydání 1998, 464 stran (ISBN 80-7182-064-4)