Fenomenologie (Úvod)

Významný směr filosofie 20. století, založený E. Husserlem.


Velký vliv na formování výchozích myšlenek fenomenologie měl F. Brentano. Vlastní fenomenologie vznikala postupně z výzkumů, které Husserl prováděl zprvu v oblasti teorie matematiky a logiky, ve střetu s tzv. psychologismem, jakož i v úsilí o rozkrytí imanentní sféry našeho vědomí v jeho autentické (čisté) podobě, dále též v úsilí o průzkum ideálních entit a toho, nakolik mohou být dány nezávisle na usuzování. Cílem fenomenologie je očista imanentní zkušenosti od předsudků a neprověřených tezí (tzv. generální teze světa) a pečlivá deskriptivní analýza vnitřních stavů našeho vědomí, která by prověřila, jak je možná plná evidence danosti "věcí samých" a jejich významů pro nás tak, jak jsou konstituovány příslušnými psychickými aktivitami.

Podle Husserla se každá věc ukazuje vždy v typickém rámci, jemuž musejí odpovídat určité druhy aktů zkušenosti a jejich řazení. Problémy se však odkrývají v okamžiku, kdy si položíme otázku po způsobu, jak jsou našemu vědomí dány všechny myslitelné předměty, to jest, jakmile si položíme otázku po podmínkách předmětných daností vůbec. K završení takového úkolu je ovšem podle Husserla třeba sestoupit z přirozené sféry smyslového nazírání, jež je vázáno jen na jeden typ předmětnosti a jež bývá navíc ovlivňováno četnými vedlejšími okolnostmi, do čisté imanence a opřít se o čistou reflexi, nezúčastněné pozorování všech aktivit a vazeb, které budou tvořit strukturu vědomí. To umožňuje tzv. fenomenologická redukce (epoché). Vědomí, jejím prostřednictvím očištěné, se ukazuje ve své časovosti jako proud zážitků a intencionálních aktů, které korelují s předmětnými podobami původních věcí.

Fenomenologie získala mnoho nadšených přívrženců, většina z nich však pokračovala cestou, s níž sám Husserl nesouhlasil. Nejblíže svému učiteli stála tzv. mnichovsko-göttingenská škola, jejíž četní představitelé většinou aplikovali fenomenologickou metodu na detailní analýzy vědomí, prožitků, konstituce logických útvarů, psychických či estetických obrazů. Mnozí však už zde opouštěli půdu fenomenologie a rozvíjeli její další podněty. Lze hovořit o ontologické fenomenologii M. Heideggera či J.-P. Sartra, o kosmologické fenomenologii E. Finka, strukturální fenomenologii H. Rombacha, metafyzické fenomenologii M. Schelera, asubjektivní fenomenologii J. Patočky či radikální fenomenologii života M. Henryho.

Fenomenologie (Představitelé)

Velmi úzce s fenomenologií jsou spjati L. Landgrebe, M. Merleau-Ponty a E. Lévinas. Zejména po druhé světové válce, kdy se rozšířila fenomenologická bádání i mimo Evropu (v Americe A. Gurwitsch a M. Farber, v Japonsku K. Nišida a kjótská škola), lze pozorovat velký rozmach i historicko-kritických analýz fenomenologie a jejích vztahů k soudobému filosofickému dění (G. Funke, E. Tugendhat, F. Herrmann, W. Biemel, R. Boehm, A. Aguirre, K. Held, K. Schuhmann, E. Strökerová, A. Pažanin). Ke stoupencům fenomenologie patřili i představitelé exaktních věd (O. Becker, A. Lautmann, J. T. Desanti), sociologové (A. Schütz) či psychologové (J. Lacan, F. J. J. Buytendijk, L. Binswanger, M. Boss), ohlas nalezla významně v estetice (kromě autorů již zmiňovaných též M. Bense, A. Banfi, M. Dufrenne), právní vědě, filosofii náboženství a fenomenologii náboženství (G. van der Leeuw, T. Otto, J. Héring, M. Eliade). Fenomenologie ovlivnila úzce existencialismus, zavdala podnět ke vzniku hermeneutiky (H.-G. Gadamer, P. Ricoeur), inspirovala mnohé představitele poststrukturalismu a filosofie postmoderní (J. Derrida, F. Lyotard, G. Vattimo).

I. Blecha


 
Horyna, Břetislav: Filosofický slovník, Nakladatelství Olomouc, Olomouc 1998

Podstatně přepracované a téměř o čtvrtinu hesel rozšířené druhé vydání vzniklo na základě příznivých ohlasů a zájmu veřejnosti o tento titul. Na díle se podílel kolektiv autorů filosofické fakulty UP v Olomouci (B. Horyna, J. Štěpán, I. Blecha, P. Šaradín) společně s řadou kolegů z jiných filosofických pracovišť, odborníci z dalších vědeckých oborů, recenzenti a přátelé ze zahraničí. Nová publikace usiluje o odstranění nedostatků v původním textu a jeho zpřesnění. Struktura slovníku respektuje výchozí členění na hesla předmětná a jmenná, upravuje koncepci slovníku tím, že ke jmenným heslům zpravidla připojuje širší bibliografické údaje. Vedle těchto změn zvyšuje hodnotu knihy uvedení výběrové překladové bibliografie a nové grafické řešení hesel.

Vázané, rok vydání 1998, 464 stran (ISBN 80-7182-064-4)