Ontologie (Úvod)

Nauka o jsoucnu a bytí.


Pojem ontologie se začal užívat v 17. století. V 18. století vymezil ontologii jako samostatnou disciplínu C. Wolff s oddíly racionální psychologie, kosmologie, přirozená teologie. Starší Aristotelovo a Tomáše Akvinského vymezení představují ontologii jako nauku o jsoucnu jako jsoucnu. Jejími základními tématy jsou rysy jsoucna a metafyzické vztahy části a celku, prostředku a cíle (teleologie). Rozličnost a současně jednotu bytí zajišťovala nauka o tzv. transcendentáliích (jedno, pravda, dobro).

Součástí ontologie byly rovněž základní zákony myšlení. V tradici scholastiky postupoval ještě G. W. Leibniz, který převzal termín ontologie pro nauku o bytí a nebytí, o věci a způsobu věci a o substanci a akcidentech. Takto pojatou ontologii vymezil vůči logice a vůči metafyzice. Rozlišením deskriptivní ontologie a deduktivní metafyziky připravil Leibniz půdu Kantově kritice ontologie. Právě rozboru obsahů vědomí se chopil F. Brentano, na základě jehož úvah se rozvinula nauka o předmětu, postupující cestou fenomenologie (E. Husserl, M. Scheler, M. Heidegger). V této intenci pokračovala tzv. formální ontologie, vyšetřující různé aspekty vztahu částí a celku.

Mají-li být řešeny problémy reference, teorie jednání, problém vztahu duše a těla či kontroverze idealismu a realismu, nelze vystačit s čistě formálními postupy, ale je třeba obnovit nepředpojaté, co nejšíře založené studium jsoucna. Pro P. Ricoeura to např. znamená učit se nejdříve u Platona a hledat nové řešení, než k jakému dospěl Aristoteles a jež kritizovali Kant a Heidegger. Významná role při tom náleží též filosofii analytické, zejména L. Wittgensteinovi.

Dle F. Rickena nás analytická filosofie konfrontuje s otázkou metody ontologie, přičemž jedinou možnou cestou je sémantika. Kdo to chce popřít, musí rozptýlit podezření, že ontologie byla vždy provozována "pod vedením" jazyka, byť si to neuvědomovala. Vedle toho stojí přesvědčení B. Russella, že úplný metafyzický agnosticismus není slučitelný s udržením jazykových výroků a že i studium syntaxe může dospívat k poznání struktury světa.

Ontologie (Představitelé)

K renesanci ontologie ve 20. století přispěl zejména N. Hartmann, který kritizoval Kantovu jednostrannost a redukcionismus, ovšem sám se nevrátil k aristotelsko-tomistické vazbě ontologie s teologií. Dalšími představiteli moderní ontologie jsou S. Alexander, A. N. Whitehead a tomisté J. Maritain či J. B. Lotz. Otázkou je, do jaké míry lze hovořit o ontologii u autorů typu D. Davidson, S. Kripke, H. Putnam či W. V. O. Quine, byť právě ten pracuje s pojmem ontologický závazek.

K. Floss


 
Horyna, Břetislav: Filosofický slovník, Nakladatelství Olomouc, Olomouc 1998

Podstatně přepracované a téměř o čtvrtinu hesel rozšířené druhé vydání vzniklo na základě příznivých ohlasů a zájmu veřejnosti o tento titul. Na díle se podílel kolektiv autorů filosofické fakulty UP v Olomouci (B. Horyna, J. Štěpán, I. Blecha, P. Šaradín) společně s řadou kolegů z jiných filosofických pracovišť, odborníci z dalších vědeckých oborů, recenzenti a přátelé ze zahraničí. Nová publikace usiluje o odstranění nedostatků v původním textu a jeho zpřesnění. Struktura slovníku respektuje výchozí členění na hesla předmětná a jmenná, upravuje koncepci slovníku tím, že ke jmenným heslům zpravidla připojuje širší bibliografické údaje. Vedle těchto změn zvyšuje hodnotu knihy uvedení výběrové překladové bibliografie a nové grafické řešení hesel.

Vázané, rok vydání 1998, 464 stran (ISBN 80-7182-064-4)